Rozhovor s Hraběnkou Daisy Zdislavou Waldsteinovou

(Pro Lysolajský zpravodaj 11/2011 připravily sestry Kateřina a Diana)


Paní Daisy Zdislava Waldstein-Wartenberg je hraběnka, ale především je to kurážná žena, která celý svůj život věnovala službě druhým lidem, především nemocným. Je také celou bytostí matka a babička. Narodila se v roce 1927 v Londýně, dětství prožila v Rokytnici u Přerova. Po válce její rodina odešla do Vídně. Vdala se za hraběte Thuna z Karlovarské porcelánky, se kterým měla tři děti (první syn se narodil s Downovým syndromem). Po smrti manžela se stala aktivní členkou Řádu maltézských rytířů a pečovala o nemocné. Podruhé se provdala za hraběte Bertholda Waldstein-Wartenberga, se kterým má dceru Zdislavu. Svatá Zdislava se také stala její patronkou, když se stala laickou spolupracovnicí (terciářkou) dominikánského řádu. Nyní je tato již více než osmdesátiletá žena vdovou podruhé, ale ani slábnoucí zdraví, ani nic jiného jí nedokáže zabránit v neúnavných snahách o získání prostředků pro nemocné a sociálně slabé. Cestuje z Vídně do Prahy a z Prahy do Vídně, stále s úsměvem na tváři, rozdává optimismus a naději.


Paní hraběnko, váš život byl velmi pestrý, mohla byste nám říct, kudy všude vedla vaše životní cesta? Které události byly ve vašem životě nejdůležitější?

To by bylo na dlouhé povídání, poněvadž jsem zažila hodně událostí těžkých, ale také pěkných. Snad nejhezčí doba mého života byla v Rokytnici u Přerova, kdy jsem mohla bloumat po zahradě, měla jsem kamarádky, zvířata, a později jsem také na zahradě pracovala. Učila jsem se zahradnicí. Tam jsem byla jakoby schovaná, ukrytá. To byly krásné časy. Těžší to bylo potom v Rakousku, kde jsem měla anglický pas a nedostala jsem práci. Začala jsem se učit kloboučnicí. A to bylo tvrdé. Továrna – to jsem do té doby neznala. Ti lidé si mysleli, že si se mnou mohou dělat, co chtějí, poněvadž jsem byla mladá, nebyla jsem z Vídně, nemluvila jsem vídeňskou němčinou nýbrž takovou „divnou“ němčinou. To byly tvrdé doby. A hlavně bylo zima. Ve Vídni jsme topili elektřinou – ráno šla od pěti do sedmi hodin, potom od jedenácti do jedné odpoledne, a pak večer od šesti do osmi. Učila jsem se na maturitu vždy ráno od pěti do půl sedmé, díky Bohu jsem ji i za takových podmínek složila.

Pro naši generaci, která vyrůstala v reálném socialismu, je šlechtictví něco, co jsme nemohli dost dobře poznat a pochopit. Co znamenal a znamená pro vás fakt, že patříte do šlechtického rodu?

To je úkol. Když jsem vyrůstala, tak jsem se naučila od své babičky, že mám zodpovědnost za to, co dělám. A to, co mám dělat, mi jako dítěti vždycky někdo uložil. Takže všechno, co jsem dělala nebo mohla dělat nebo vidět, muselo být korektní. Nesměla jsem udělat žádnou chybu. Jinak jsem hned dostala. Ale věděla jsem, že mám zodpovědnost za to, že žiju jako dcera své rodiny a že máme zodpovědnost za to, abychom jednali správně, a to pro náš národ, naši církev.

Jak jste poznala dominikány? Jaký je váš vztah k dominikánskému řádu?

To je velký příběh lásky. Poznala jsem dominikány ve Vídni, když jsem přišla z Rokytnice a začínala studovat. Bylo to v době, kdy jsem skládala maturitu, a pak jsem studovala na univerzitě. Poznala jsem tam jednoho dominikána, jmenoval se Diego Goetz. Byl kazatelem v dominikánském kostele. Byl uprchlík z Německa, tehdy bylo nás uprchlíků hodně, a otec Goetz založil skupinku, kde nás učil náboženství. Úplně obyčejné náboženství – tedy na trochu vyšší úrovni, samozřejmě. Asi dvakrát týdně jsme se scházeli v jedné rodině, kde měli ještě uhlí a mohli zatopit. A tam nás bylo asi patnáct mladých studentů, kteří se kvůli hrůzám války nemohli učit o Bohu, o cestě k Bohu. Učili jsme se náboženství a otec Goetz zde míval pro nás také mši svatou. Tam jsem se naučila milovat lidi, kteří předávají druhým Boží lásku. A to mi už zůstalo.
Asi o třicet let později, když mě můj manžel Berthold vzal do Prahy, navštívili jsme také Jablonné v Podještědí, kde jsem poznala dominikána otce Jindřicha Geislera. Měl velmi svérázný názor na ženy, ale stal se mým učitelem. Kardinál Schönborn mě za ním po smrti mého manžela poslal, a otec Jindřich mě přijímal jako terciářku do dominikánského řádu. Učil mě, co mám jako terciářka dělat, jak se mám modlit atd. Ale věděl také, že pracuji – jak se říká – charitativně, proto mi dal za úkol sehnat desinfekční prostředky, pleny a tzv. gramofony pro nemocné. Sehnala jsem to, a v maltézské sanitce dovezla do Jablonného. Pak mi řekl, abych sehnala zimní oblečení pro děti z dětského domova, pak další úkoly, a tak pokračuji až do dneška. Ne už v Jablonném, ale na různých jiných místech.

Vaší řádovou patronkou je svatá Zdislava. Máte hodně společného – i ona byla manželkou, matkou. Ale společné máte i to, že vám oběma ležela na srdci péče o nemocné, chudé, postižené nepřízní osudu. V čem je pro vás paní Zdislava vzorem? A jak se projevovala vaše péče o chudé a nemocné?

Svatá Zdislava si vzala Markvartice a Waldsteinové jsou Markvartici. To znamená, že jsem si vzala muže ze stejného rodu jako ona. Chvála Pánu Bohu, že jsme nemuseli žít na nějakém hradě, protože to by bylo trošku chladné. Ale ona byla vychovaná zrovna tak jako já. Moje babička byla prezidentkou mariánského sdružení v Olomouci, a starala se o velké množství dětí, které neměly co si obléct a co jíst. Ona mě učila, že se musím starat o všechny lidi v nouzi. Takže to mám v krvi. Starala se i o jiné chudé spolu s panem kardinálem Tomáškem, ale tenkrát ještě nebyl kardinál. Tehdy učil ve škole u voršilek, kam jsem chodila. Zjistila jsem, že svatá Zdislava – jak jsem ji díky manželovi poznala – žila podobně jako já. Také se starala o nemocné. Také chodila často do kostela. Také měla manžela, který byl pořád pryč, a měla čtyři děti zrovna tak jako já. (Ona měla nejdříve holčičku a potom tři kluky.) Později, když jsem přišla do Vídně, jsem poznala Řád maltézských rytířů. Můj první manžel chtěl, aby maltézská pomoc opět působila v nemocnicích. Po jeho smrti jsem začala jeho sen uskutečňovat. V roce 1960 jsme začínali v nemocnici u milosrdných bratří, a dál se naše práce rozrůstala. Dělala jsem kurzy u Červeného kříže. Vyučovala jsem ošetřovatelky, a v rámci maltézského řádu jsem organizovala pomoc při zemětřesení v Itálii, při povodních na Moravě, a tak dále, a tak dále. Co mohu, dělám do dneška.

Jste žena činné lásky a péče o bližní. Vidíte nějaký smysl i v naší službě? Ve službě modlitby?

Jak by moje práce bez modlitby byla vůbec možná? Bez modlitby nejde vůbec nic. Sestřičko, kdybyste věděla, kolikrát jsme se vroucně modlili, když jsme ošetřovali nemocné. Měli jsme lidi, kteří byli v nepředstavitelném stavu. Nechci to podrobně popisovat, ale jednu věc řeknu: Já jsem jednou u milosrdných bratří měla ošetřovat jedno dítě – sedmileté – a mělo celá záda rozežraná červy. Tak když vidíte něco takového a víte, že je to v dnešní době vůbec možné, že se něco takového stane, pak toho už bohužel nemůžete nikdy nechat. Musíte pomáhat. Já myslím, že bych dostala do svaté Zdislavy nebo od někoho z jejího týmu, kdybych to nedělala. To nemocné dítě, to byl hrozný případ. A to bylo ve Vídni v nemocnici. Ale to bylo hned po válce. Teď už se to snad nestává. Má cenu ještě dnes stavět nový kontemplativní klášter? Samozřejmě, že ano. Potřebujeme, abyste se za nás modlily, a vy zase potřebujete takový klášter, ve kterém můžete žít a modlit se. Jaký má ten klášter být, jestli nový, nebo zrekonstruovaný starý, to já neumím posoudit. Pro Boha vás prosím, kdo by se za nás modlil, abychom to všechno vydrželi? Já jsem byla vždycky přesvědčená, že se někdo někde modlí, abych to vydržela. Pak když jsem poznala vás, už jsem věděla kde. Poněvadž vydržet nemocné, které jsme my ošetřovali… Vždycky jsem při mši svaté děkovala Bohu, že máme lidi, kteří se za nás modlí. Jinak to nemohu vysvětlit. Občas byla naše práce hrozná, ale vždycky mi pomohlo, když jsem si vzpomněla na svatou Zdislavu, ona takovou práci také dělala a vydržela to, takže já to s její pomocí vydržím také. Potřebujeme takový klášter, jako je ten váš. Kde bych já teď byla, kdybych nemohla přijít a posedět u vás? Od toho okamžiku, co jsem sem poprvé přišla, jsem věděla, že někde mám místečko na tomto světě, kam mohu přijít, když mně bude nejhůř. A pak také jste viděla mého postiženého syna. Nikde jinde než u vás jsem neviděla, že by si klekl a vroucně se modlil. Vaše modlitba má sílu. A když je člověk nešťastný, když už má všeho plné zuby, pak u vás se mu ulehčí – jako mně dnes. Proto vás potřebujeme.

Děkujeme vám za rozhovor a také za vaši podporu.
text: Sr. M. Kateřina a Sr. M. Diana, foto Sr. M. Diana