Rozhovor s desetibojařem Romanem Šebrlem

(Pro Lysolajský zpravodaj 6/2011 připravila sestra Jacka)


Pana Romana Šebrleho, snad nejvšestrannějšího sportovce planety Země, mistra Evropy, světa i olympijského vítěze v desetiboji, vám jistě nemusíme nějak zvlášť představovat. Všichni ho známe ze sledování sportovních přenosů a zpravodajství, v nichž ho obvykle vídáme na stupních vítězů s medailí na krku. Lysolajští obyvatelé ho potkávají také jako příjemného a usměvavého souseda s krásnou manželkou a dvojicí nádherných živých dětí v ulicích naší obce. Protože byl tak laskav a stal se jedním z patronů projektu stavby našeho nového kláštera v Lysolajích, vypravily jsme se k němu, abychom mu položily několik otázek. Pan Šebrle byl přesně takový, jakého ho všichni známe - milý, vstřícný, prostý a otevřený, a navzdory své vytíženosti nám věnoval nám spoustu času. Věříme, že jeho odpovědi budou zajímat i vás.


Roman Šebrle a sestra JackaJak se vám a vaší rodině líbí v Lysolajích?
Už jsme tady docela dlouho, už to bude devět let, co jsme tu našli pozemek, takže s krátkou přestávkou jsme tu vlastně už osmý rok, co jsme postavili. Líbí se mi tu moc a mojí rodině taky.  Je to kousek od Dukly, kde trénuji (Praha 6 na Julisce), jsme tu přímo v Praze a zároveň je to taková vesnice, což je úplně ideální. Takže já jsem tady rád.

Jak jste se sem vůbec dostal? Je to náhoda, nebo vám o Lysolajích někdo řekl?
Byla to náhoda. Když jsme sháněli nějaký pozemek, kde bychom postavili dům, tak moje manželka Eva byla taková akční a řekla, že si projede tu šestku. Protože já jsem věděl, že budu ještě chvíli závodit a tak jsme chtěli bydlet na Praze 6, abych měl blízko na Julisku. A tak manželka projížděla okolí a tady viděla takovou krásnou parcelu. Tenkrát to byla zahrada, a zrovna náhodou ji někdo prodával. Takže zazvonila, zeptala se, dohodli se, a už jsme tady zůstali.

Co vaše děti? Našly si tady kamarády?
Mají tu kamarády. Tady vedle souseda, Dana, s tím si hrajou oba, Štěpán i Kačka, a naše malá má ještě tady na druhé straně kamarádku, sousedku Lucku. Takže dobrý.

Jak vás přijali lidé tady v obci? Vnímáte nějakou podporu, když jedete třeba na mistrovství? Nebo když přivezete nějakou medaili?
Ano, například když jsem vyhrál olympiádu, tak se objevil tady někde transparent “Vítáme zlatého souseda” nebo něco takového. Já myslím, že to bylo tenkrát ještě od starostky. Jinak, já se přiznám, že znám vlastně jenom ty sousedy, co jsou tady nejbližší, a dál tady nikoho moc neznám, protože přece jenom jsem hodně rozlítaný, vždycky přijedu, vyspím se, pohraju si s dětmi, maximálně možná ugrilujeme, a zase odjedu, takže víc lidí jsem tady zatím poznat nemohl, nebo nestihl.

Ale záleží vám na tom, jak se bude tady ta obec rozvíjet?
Samozřejmě, to určitě, to vnímám a sleduju.


Vaši paní tady často potkáváme, jak běhá, takže se nabízí otázka, jestli máte v plánu nějak podporovat sportovní aktivity obyčejných lidí tady v Lysolajích. Nezúčastníte se třeba Lysolajského běhu?
Lysolajského běhu se loni účastnil náš Štěpán, já jsem zrovna byl někde pryč. Když o nějakou moji podporu bude zájem, tak vždycky podpořím rád. A to nejen proto, že tady bydlím, ale ten sport se prostě podporovat má musí - všude.

A teď trošku osobně. Vy vlastně pořád pracujete s tělem. To je to, čím žijete, čím se zabýváte. Prožíváte taky nějak duchovní rozměr lidské existence? Věříte v Boha?
Teď vás asi nepotěším, ale v Boha nevěřím. Ale samozřejmě vnímám, že fyzično není všechno. Je to možná trochu zvláštní, ale ač tedy v Boha nevěřím, jsem přesvědčený, že každý máme něco dáno.

Vidíte nějaký smysl v existenci klášterů a řeholního života v dnešní době?
Určitě. Ačkoliv v Boha nevěřím, nijak nezavrhuji ty, co věří. Je to dobré něčemu věřit. Já třeba věřím sportu a to je pro mě smysl života, a když někdo věří v Boha, v něm je pro něj smysl života, tak si myslím, že je to tak správně a že je dobře, že nějaký smysl života našel.

Kdyby se vás tedy někdo zeptal, co vy jako špičkový sportovec máte společného s těmi sestrami dominikánkami v Lysolajích a proč chcete ten jejich projekt stavby kláštera podpořit, kde tam vidíte nějakou spojitost, tak co byste mu řekl?
Tak asi bych našel dvě spojitosti. První by byla to, co jsem řekl. Považuju za dobré, když si každý najde nějaký smysl života, a víru jako takovou nijak neodmítám, i když sám nevěřím.
A druhá věc, proč sympatizuju s vírou, je moje sestřenice, která jednu dobu byla dokonce na misionářské lodi. Ta se tomu věnovala naplno a s ní jsem otázky víry hodně probíral. Oni jezdili po celém světě jako misionáři a šířili víru.

Děkuji vám mockrát za rozhovor a taky vám děkuji za podporu našeho kláštera a za to, že jste se stal jedním z našich patronů.
Není zač.

Po skončení “oficiální” části rozhovoru jsme ještě chvíli s panem Šebrlem poseděli u nich na zahradě. Rozvinul se velmi zajímavý rozhovor, který jsem, žel, už nezaznamenávala. Při něm se ukázalo, že nevěřící vrcholový sportovec a řeholní sestry z kontemplativního kláštera budou asi mít přece jen mnohem víc společného, než by se na první pohled zdálo. Pan Šebrle s námi mluvil o tom, co sport přináší do života člověka, a jak ho učí už od dětství vnímat hodnoty jako je úcta k druhému, čestnost, sebekázeň, vytrvalost a další. Shodli jsme se, že jak profesionální sportovci, tak mnišky, zasvěcují svůj život a naplno se věnují něčemu, pro co ostatní lidé vyhrazují ve svém životě jen určitý větší nebo menší prostor. Je proto jejich společným posláním ostatním lidem připomínat, že tyto dimenze lidského bytí (ať už sport nebo duchovní život) jsou podstatné a svým způsobem nenahraditelné, a že se vyplatí o ně pečovat.

Panu Šebrlemu patří veliký dík nejen za převzetí patronátu nad naším projektem a za čas, který nám věnoval, ale především za obohacení, které nám přineslo setkání s ním, a za osobní svědectví a příklad, jenž dává nejen nám, svým sousedům zde v Lysolajích.

text: Sr. M. Jacka, foto Sr. M. Diana